Co je pro Pákistán typické?
Láká vás návštěva Pákistánu, země, která není typickou dovolenkovou destinací? Nedivíme se, má svoje jedinečné kouzlo a dá se tu prožít úplně jiné volno, než jaké byste měli v Evropě nebo Americe. Pojďme se společně nejdřív podívat na to, co je pro Pákistán typické, jací jsou tu lidé a jak se ideálně chovat, abyste se zbytečně nedostali do potíží.
Povaha lidí
Ač je evropská mysl nejspíš plná předsudků, Pákistánci vás mile překvapí. Jsou totiž přátelští, dobrosrdeční, skromní a velkorysí – směle se s vámi podělí i o to poslední, co zrovna mají.
Zároveň vás ale může dostat do rozpaků jejich blízkost, jsou velice kontaktní. Není vůbec neobvyklé, když se na přivítanou políbí muž s mužem (to samé ale nečekejte mezi ženou a mužem, ani mezi těmi, kteří jsou sezdaní). Zároveň se nebojí vyjadřovat své emoce.
Povaha krajiny
Příroda a krajina Pákistánu je nesmírně rozmanitá. Setkáte se tu s pralesy v nížinách, s lesy a pastvinami, údolími a jezery, loukami v horách i horami, které nic nepředčí – vždyť v Pákistánu už mluvíme o samotných osmitisícovkách (na území tohoto státu stojí druhá nejvyšší hora světa, K2 se svými 8 611 m).
Tipy, jak se chovat při návštěvě Pákistánu
Chování Pákistánců, které zároveň místní vyžadují od hostů (turistů), se odvíjí od toho, co přikazuje islám. Taková pravidla není radno porušovat. Jde například o patřičné zahalení a nevyzývavé chování.
S Pákistánci nikdy nezavádějte řeč na téma sex, politika, islám a ženy. To je jednoduše tabu. Neodmítejte čaj nebo kávu a neukazujte podrážky bot – to Pákistánce urazí na první dobrou. Na návštěvu k místním se nikdy nenosí alkohol, naopak je vhodné přinést tabák nebo cukroví. A rozhodně nahlas neobdivujte to, co se vám u hostitele líbí – on vám to pak totiž musí věnovat!
Pamatujte, že Pákistánci se velice rozzlobí, když před nimi projdete během jejich modlitby.
Základní zdvořilostní fráze
Jazyků se v Pákistánu používá více. Úřední je ale jen jeden – urdština.
Dobrý den. – اچھے دن (Adaab)
Na shledanou / sbohem. – الوداع (Khuda hafiz)
Děkuji. – آپ کا شکریہ (Shukriya)
Prosím. – برائے مہربانی (Baraye meharbani)
Jak se máte? – آپ کیسے ہو؟ (Aap kaise hain?)
Mám se dobře. – میں اچھا ہوں (Main theek hoon)
5 nezajímavějších věcí, co vidět a zažít v Pákistánu
Do Pákistánu se člověk nepodívá každý den, že? Co v něm tedy zažít, abyste měli navždy na co vzpomínat?
Projeďte se po Karákóramské silnici. Místy je to pro silnější povahy, ale absence na ní byste vážně litovali.
Zavítejte do mešity. Tam, kam vás pustí. I jako nemuslimovi vám její prostor přijde okouzlující.
Zhlédněte rituál na hranici. Nedaleko Láhauru, na hranici s Indií (Wahag–Attari), se každý den v 17.00 hod. odehrává ceremoniál pohraničních sil obou zemí, které můžeme bez nadsázky popsat jako taneční vystoupení. Kdo by to byl řekl, že vztahy na hranici těchto dvou států jsou obyčejně dost napjaté?
Podívejte se na Fairy Meadows pod Nanga Parbat. Máte-li rádi okouzlující přírodu, místo v podhůří nejvyššího horstva světa vás dostane. Vypravit se můžete na jednoduchý výlet i náročnější trek. A nebojte se, na vrchol Nanga Parbat ani zdaleka nemusíte.
Navštivte zdejší tradiční bazar. Uvidíte tu spoustu rukodělných a originálních předmětů, ale především nasajete jedinečnou atmosféru místa svého druhu.
Nejzajímavější města v Pákistánu
Islámábád
Islámábád (v překladu město islámu) je hlavním městem Pákistánu teprve od 60. let 20. let, kdy v této úloze nahradilo historické Karáčí. Deváté největší město v zemi obývají i s aglomerací na čtyři milióny osob.
Pákistánskou metropoli najdeme na plošině Pothohar, která prokazatelně patří k těm nejdéle osídleným regionům v Asii. Samotný Islámábád vznikl jako poměrně zajímavý urbanistický projekt na zelené louce a je v něm stále co obdivovat.
V Islámábádu je takřka povinností vidět mešitu Šáha Faisala z 80. let 20. století, která je učiněnou ikonou města a poukazuje na trend mezi moderními náboženskými budovami. Dále pak zmiňme Národní monument vyvedený v neomughalském stylu, jenž symbolizuje jednotu národů v Pákistánu.
Péšávar
Péšávar (v překladu vysoká pevnost) se nachází na území s obdivuhodně pestrou historií – o tu se zasloužili třeba Peršané, Durrani, Řekové, Britové a další. První město tu údajně bylo postaveno už před 2 000 let.
Péšávar můžeme směle označit za historický most mezi střední Asií, údolí Indu a Persií. Svůj původ má už v antickém světě, podoba a ráz města se ale s dalším a dalším dobýváním měnilo. Během kušánského období město představovalo jedno z mimořádně důležitých center obchodu na Hedvábné stezce a velice významné bylo i pro buddhisty.
Ze zajímavostí, které tu stojí za vidění a obdiv, rozhodně musíme zmínit městskou citadelu Bala Hissar ze 7. století, která je modelovou budovou svého druhu a ohromí vás svými rozměry. Dnešní podoba pochází ze 16. století.
Okouzlující atmosféru nabízí historické centrum města a tradiční bazar Karkhanai, kde ještě dnes vládne kovotepectví a řezbářství a kde vznikají originální díla. Čtvrť Sethi Mohallah zase představuje soubor unikátních historických domů haveli, které snadno poznáte podle dřevořezby s indickými a bucharskými prvky.
Vynechat nemůžeme mešitu Mahabat Khan, která dává na odiv vrcholný mughalský styl. Postavena byla roku 1670, zvenčí vás zaujme bílým mramorem a uvnitř jsou úchvatné fresky s geometrickými a florálními motivy. Péšávarské archeologické muzeum vás pak zase seznámí úžasnou kolekcí umění Gandháry, která zahrnuje to vůbec nejstarší zobrazení Buddhy vůbec a další skvosty.
Láhaur
Láhaur je bez nadsázky perla, co se umění týče. Město v krajině pěti velkých řek nabízí k vidění nádherné kousky umění. Druhé největší pákistánské město má ohromné kulturní dědictví. Patří sem například Zlatá mešita ze 17. století s krásnou barevnou mozaikou, pevnost Láhaur, jejíž součástí je 21 pozoruhodných památek, Shalimarovy zahrady ze 17. století, které zaujmou symetrickým provedením (i tím, že patří k těm nejkrásnějším zahradám na světě), Wazir Khanova mešita, údajně jedna z nejhezčích v zemi, u které si přímo můžete užít i atmosféru trhu, a také Badišáhova mešita, jež je dnes pátou největší mešitou na světě a jež na první pohled zaujme bílými kupolemi hlavní modlitebny, stejně jako velkolepými vstupními branami a vnitřními prostorami s dekorativními malbami.
Multán
Historické město Multán bylo podle perské tradice založeno Noemovým vnukem, podle hinduistických mýtů zase bylo hlavním městem království Trigarta, o němž se dočteme i v Mahabhárátě, zároveň mělo jít o centrum kultu védského slunečního boha Súrji. O důležitosti lokality tak rozhodně není pochyb.
K místům, která v Multánu platí za ta nejzajímavější, patří zdejší rušný bazar Hussain Agahi v historickém centru města, městská pevnost neustále se měnící od 1. tisíciletí př. n. l. až do 19. století, hodinová věž Ghanta Ghar z roku 1888, mauzoleum Rukne-Alam šáha z roku 1324 inspirující se vzhledem perských hrobek suhrawadi s výzdobou ovlivněnou afghánskými a středoasijskými styly nebo hrobka básníka a súfického učence Bahauddina Zakariya ze 13. století, která je prototypem súfických svatostánků v Pandžábu.
Bahávalpur
Nejdůležitější úlohu sehrálo toto město u pouště Čolistán coby metropole někdejšího monarchistického státu Bahávalpur. Založeno bylo v roce 1748 a turisté ho vnímají nejen jako místo ceněné pro památky, ale i jako vstupní bránu do blízkého národního parku Lal Suhanra.
Největšího rozmachu se město dočkalo v 19. století, kdy tu vznikly vyspělé nemocnice, univerzita nebo velká knihovna. K obdivu je tu dnes například Nuur Mahál, palác z roku 1872 spojující evropské a indické vlivy, palác Darbar Mahál (1905) s neogotickými prvky v luxusní rezidenci, která náležela manželce vládce Bahával Chána V., nebo stará brána Fareed.
Thatta
Dalším městem, které se při toulkách Pákistánem vyplatí navštívit, je Thatta, jehož počátky datujeme do středověku. Nejobdivovanější stavbou města je mešita Šáhdžahána, který byl jednou z nejvýznamnějších postav mughalské dynastie. Tato mešita je považována za nejkrásnější stavbu svého druhu na indickém subkontinentu.
Karáčí
Historické hlavní město Pákistánu bývalo metropolí, než ho v jeho úloze vystřídal Islámábad. Dnes je jednou z největších aglomerací světa (téměř 15 miliónů obyvatel), je největším pákistánským námořním přístavem a také ekonomickým centrem země.
Město s dlouhou a obdivuhodnou historií je dnes nabité poklady nejrůznějšího ražení. Patří sem například Národní muzeum v Karáčí, jehož zdejší historická expozice patří k těm nejdůležitějším (vedle muzea v Láhauru) a jejíž součástí je i sbírka předmětů z nejstarších civilizačních center.
Další zajímavostí je palác Mohatta z roku 1927, který v sobě mísí prvky pandžábské a indické architektury, nebo Hindu Gymkhana, první budova ve městě vyvedená ve stylu neomughalské architektury a v níž dnes najdeme akademii výtvarných umění.
Zmínit musíme také Národní mauzoleum z roku 1971, v němž odpočívá zakladatel státu Muhammad Alí Džináh.
Báječným zážitkem je procházka po původní Přístavní třídě, která je dnes hlavním korzem města.
Sehwan
Sehwan je historické město na západním břehu Indu, které je známé především jako jedno z nejvýznamnějších míst vyznavačů súfismu. Jeho součástí je chrám světce Lal Šáhbaz Qalandara, jenž kromě samotného chrámu zahrnuje i mešitu a mauzoleum a jenž je známý vykonáváním tradičního obřadu dhamaal, při němž se věřící dostávají do transu.
Dalším pokladem pevnost Ranikot, které se přezdívá Velká zeď Sindhů, která je podle mnohých parametrů největším pevnostním komplexem na světě. Zeď o délce 31 kilometrů spojuje okolní kopce i údolí a připomíná obrovského hada, který stráží své území.
Pakistánské památky a architektura
Mohendžodaro
Mohendžodaro (v překladu pahorek mrtvých) je naprostá archeologická lahůdka, kterou si nesmíte nechat ujít. Společně s Harappou jde o klíčové středisko civilizace údolí Indu. Město bylo objeveno v roce 1922 a popisu se dočkalo od vedoucího britského archeologa Indie, sira J. Marshalla.
Historie města je dlouhá a pestrá – jeho počátky klademe do 26. stol. př. n. l. Šlo o široko daleko nejvyspělejší sídlo civilizace, až bylo kolem roku 1900 př. n. l. opuštěno (pravděpodobně kvůli tomu, že řeka změnila svůj tok). Archeologové město objevili po neuvěřitelných 3 700 letech.
Na městě každého zaujme jeho šachovnicový půdorys a jeho vyspělost – obytné patrové budovy měly koupelny, toalety s odtokem do veřejné kanalizace, ohniště a studny. Celý zdejší systém veřejné hygieny byl nejvyspělejším ve starověkém světě.
Dominantou města je 12 m vysoká stúpa z nepálených cihel, pozornost si zaslouží i veřejné budovy s kapacitou i 5 000 osob – třeba Velká hala (údajně hlavní městská sýpka), Velké lázně (nejstarší veřejné lázně v dějinách), Velká sloupová síň a kolej (78 zdejších místností pravděpodobně sloužilo jako kněžské centrum).
Obdivuhodná je i občanská zástavba města s jednoduchými kubickými obydlími a 10 m širokými ulicemi. Domy mají jedno nebo dvě patra a v některých je možné spatřit pozůstatky podlahového vytápění a dílen.
Celá plejáda předmětů, které o historii města vypovídají, se dá spatřit ve zdejším archeologickém muzeu.
Šáhdžahánova mešita
Nejkrásnější mešita na Indickém subkontinentu pochází ze 17. století a je centrální mešitou pro město Thatta. Už na první pohled vám padne do oka svou velikostí a složitostí (má 93 dómů), na ten druhý vám pak učaruje díky nádherně zdobenému interiéru. Ten je totiž zhmotněným mistrovstvím v použití dvou technik – ve skládání cihel a majoliky. Mughalští mistři, kteří se o podobu mešity zasloužili, nacházeli inspiraci ve svém domovském Uzbekistánu. O tom, jak krásnou kombinaci dokáže vytvořit cihla a majolikový obklad, se dá přesvědčit i ze staveb v Buchaře a Samarkandu.
V ozdobných dlaždicích tu uvidíte bohaté pigmenty, jako kobaltovou modř, tyrkys nebo manganovou fialovou, v dekorativním rozpoložení – hvězdnatění. Díky použití matematických permutací tu vzniká iluze nekonečného hvězdného nebe, což je práce mistrů A. Ghafura a A. Šejka.
Na Šáhdžahánově mešitě si rozhodně všimněte i ozdobného skládání cihel, které pro mughalskou architekturu nebylo vůbec typické (spíše se s ním setkáváme u timúrovské architektury v Uzbekistánu). Na velkém nádvoří pak na obdiv turisty čeká ještě 33 výklenků íván a poměrně neobvykle zdobený mihráb.
Takšašíla
Údolí Takšašíla je důležitou archeologickou lokalitou, která nabízí pohled na pozůstatky stejnojmenného gandhárského města. Od 6. stol. př. n. l. do 5. stol. n. l. platilo za centrum buddhistické a hinduistické vzdělanosti. Právě zde byla údajně poprvé recitována Mahábhárata.
Součástí archeologické lokality jsou například Bhirské mohyly z let 800–525 př. n. l. na ploše 600 x 1 000 m, významné stúpy, klášter Jaulian, naleziště Sirkap s pozůstatky města Indo-řeckého krále Demetria z období kolem roku 180 př. n. l., nebo naleziště Jinnan Wali Dheri se zbytky klášterního centra a nejlépe zachovaným souborem buddhistických staveb v Takšašílském údolí.
Ve zdejším archeologickém muzeu je uloženo na 4 000 exponátů včetně řeckých mincí a plastik.
Pevnost Rohtas
Pevnost Rohtas je bez nadsázky jedním ze symbolů této obdivuhodné země. Jde o obří opevněný areál, který vznikl v 16. století nad kaňonem řeky Kahan v nadmořské výšce 800 m, a to na tzv. Velké kolesové cestě, jedné z nejstarších obchodních tras světa, která 2 500 let spojovala Indický subkontinent a střední Asii.
Dodnes se tu povedlo zachovat monumentální pevnostní zdivo, 12 bran, 68 bastionů i desítky pomocných ramp a věží. Hlavní brána dodnes nabízí pohled na řadu ozdobných prvků.
Součástí pevnosti je Královská mešita se studnami baori, které známe spíše z Indie. Najdeme tu i řadu uměleckých prací, zdobené tašky, kaligrafii a práci s kamenem.
Horské chrámy Moat
V nejvyšší části Solného hřbetu se nacházejí horské chrámy Moat, skvosty hinduistické chrámové architektury z období 7.–9. stol. n. l. Věže jsou vysoké 20 metrů a mají tři patra, zdobené jsou prvky doznívajícího helénského stylu a exteriér je zase ovlivněn chrámovou architekturou Kašmíru. Celé místo je úžasně mystické a jeho atmosféra je neopakovatelná.
Katas Raj
Areál hinduistických chrámů ukrývá architektonické poklady ze 4. století, které se objevují v eposu Mahábhárata. Chrámové stavby jsou propojené mosty a průchody nad posvátnými jezírky.
K rozvoji lokality došlo po kolapsu buddhistické Gandháry. Dnes jde o klíčové poutní a náboženské místo hinduismu, které je spjaté se smrtí Šivovy manželky Sátí. Podle legendy tu zdejší dvě jezera vznikla ze dvou slz, které Šiva uronil. Okolo nich pak vznikl komplex chrámů a svatyň.
Za extra zmínku stojí hlavní Rámův chrám se zdobenými balkóny a krásnou florální malbou.
Harappa
Pozůstatky starověkého města Harappa ukazují na jeho tehdejší neuvěřitelnou vyspělost, které dosáhlo už kolem roku 3 000 př. n. l. Město mělo pravidelný systém ulic a hradby a žilo v něm asi 30 tisíc osob na ploše 150 ha. Je zřejmé, že Harappa měla být podobná městu Mohendžodaro.
V přímce východ–západ si ještě dnes můžeme všimnout dělení na městskou citadelu a na druhé straně na řemeslnou a obytnou část. K vidění jsou pozůstatky opevnění městské pevnosti a ceremoniální či náboženské centrum v její blízkosti (Velká síň).
Celou řadu exponátů zahrnujících keramiku, votivní figurky zvířat z terakoty, kosterní nálezy, pečetidla, předměty z mědi a bronzu a další najdeme v Archeologickém muzeu v Harappě.
Pouštní pevnost Derawar
Masivní čtvercová pevnost Derawar je symbolem pákistánské pouště, která vás během okamžiku přenese do dob dávno minulých. Stavba, kterou je vidět z širokého a dalekého okolí, má zdi vysoké přes 30 m, 60 mohutných bastionů a obvod pevnostní zdi činí 1,5 km. Na každém rohu zdi se nachází věž, která sloužila jako vyhlídková i obranná.
První zmínky o této pevnosti pocházejí už z 9. století, od té doby ale prošla mnoha obměnami, přičemž ta poslední je z roku 1732.
Nekropole Makli
Rozsáhlé pohřebiště nedaleko města Thatta je jedním z největších a nejvýznamnějších pohřebišť na světě – jeho rozloha činí 8 km2 a leží tu ostatky asi miliónu osob. Součástí pohřebiště jsou hrobky ze 14.–18. století, v nichž spočívají i vládci a prominentní osoby.
Zatímco nejstarší hrobky jsou obyčejné (jednoduché pyramidy nebo kamenné schránky), starší už jsou zdobené freskami, mramorem, drahokamy nebo keramikou. Kromě hrobek jsou tu k vidění také starobylé mešity. Od 16. století tu vznikala mauzolea s florální výzdobou a dalšími prvky.
Lokalita byla původně súfickým náboženských centrem, postupem času došlo k přeměně na nekropoli s uměleckými vlivy nejen súfickými, ale i hinduistickými, perskými, turkickými a gudžárátskými.
Nekropole Chaukhandi
Nedaleko Karáčí se nachází nekropole Chaukhandi, která vznikala mezi 15. a 18. stoletím. Zdejší hrobky jsou kamenné, zdobené ornamenty a reliéfy, které vyobrazují například boj, lov nebo tanec. Spousta hrobek je zdobena i nápisy v arabštině a hindštině, nejpozoruhodnější jsou ale stylizované ornamenty, jež se skládají z motivů, jako jsou hvězdy, geometrické tvary, rostlinné a figurální motivy.
Puškalávatí
Starověké město na březích Svátu nedaleko soutoku s řekou Kábul bývalo hlavním městem starověkého království Gandhára mezi 6. stol. př. n. l. a 2. stol. n. l. Součástí města je lokalita do kamene tesaných ediktů (Ašókovy edikty), klášter Takht-i-Bahi, jenž byl náboženským centrem Gandháry po příchodu buddhistů a k vidění jsou tu i stúpy.
Mešita šáha Faisala
Ikona Islámábádu spatřila světlo světa v roce 1986, za jejím vznikem stál oceňovaný turecký architekt Vedat Dalokay, který kromě Turecka a Pákistánu působil i v Saúdské Arábii. Název nese mešita po saúdskoarabském králi.
Tato mešita je největší v Pákistánu a také patří k těm největším na světě. Pojme až 10 tisíc věřících a další desítky tisíc lidí se mohou shlukovat venku v její bezprostřední blízkosti.
Jako většina nového, i mešita Šáha Faisala se po dokončení potýkala s notnou dávkou kritiky kvůli svému vzhledu – připomíná totiž čtvercový stan, do něhož se dostaneme ze všech stran, v každém cípu pomyslného stanu pak stojí jeden bílý minaret.
Klášter Takht-i-Bahi
Buddhistický klášterní komplex s počátkem v 1. stol. př. n. l., z něhož dnes můžeme pozorovat už jen jeho pozůstatky, patří k hlavním památkám Pákistánu. Šlo o náboženské centrum Gandháry po příchodu buddhismu, které se nachází v nádherné krajině amfiteátru tvořeného okolními kopci.
Klášter měl velké zázemí s obytnými částmi, nádvoří s centrální stúpou nebo tantrický systém periferních stúp. Součástí byla vstupní brána do údolí Svátu, památné místo bitvy armády Alexandra Makedonského.
Brána Alamgiri
Imperiální bránu z roku 1974, kterou tvoří dva bastiony, nelze přehlédnout. Prostě už proto, že je monstrózní, aby se jí dalo projíždět i na slonech.
Moderní architektura a místa v Pákistánu
Národní muzeum islámského umění v Islámábádu
Skvělou ukázkou moderní architektury, která uznává tradice a citlivě zasazuje budovy do prostředí, je Národní muzeum islámského umění v Islámábádu. Budova vznikla v roce 2007 a byla navržena tak, aby nenarušila ráz okolní krajiny a zároveň aby uchovávala náboženskou a kulturní identitu islámského světa.
Interiér muzea má co nejlépe vystihnout krásu a rozmanitost islámského umění. V jeho útrobách tak najdeme řadu expozic ze světa islámu, včetně replik slavných islámských staveb, které mají podnítit zájem návštěvníků o islámskou architekturu.
Hotel Serena v Islámábádu
Další krásnou ukázkou moderní architektury v Pákistánu je moderní Hotel Serena v Islámábádu z roku 2002. Navržen byl v tradičním stylu, aby připomínal palác z mughalské éry. Stavba je vyvedena v bílém mramoru, který vystihuje tradiční estetiku a eleganci islámské architektury.
Hlavní budova hotelu je vysoká 18 metrů a zaujme vás nádhernou fasádou zdobenou ornamenty, freskami a mozaikami s geometrickými a florálními motivy. K dokonalosti celé místo dotahuje dechberoucí zahrada s vodními prvky, tradičními islámskými sochami a květinovými záhony.
Mešita Masjid-e-Tooba
Jedna z největších mešit na světě, která zároveň ztělesňuje představu islámu o eleganci, pochází z 60. let 20. století a nachází se v Karáčí. Postavena byla v moderním stylu a hlavní roli tu hraje bílý mramor. Do něj jsou umně vyryté ornamenty a arabesky, zdobení pak nechybí ani v interiéru, kde se setkáme hlavně s kaligrafií a islámskými motivy.
Mešita sice ihned přitáhne pozornost svým vzhledem, ten je však ryze praktický. Budova je navržena tak, aby zajišťovala co nejlepší podmínky pro věřící během modlitby. Kromě centrálního sálu jsou tu i menší místnosti, například pro ženy, a součástí mešity je i několik přilehlých budov – třeba knihovna, kanceláře nebo ubytovací kapacity pro poutníky.
Lahore Museum
Budova muzea v Láhauru byla postavena koncem 19. století v tradičním evropském stylu. Tvoří ji cihlové zdi s ornamenty a reliéfy, na fasádě jsou pak patrné řady oblouků a sloupů, které jsou pro evropskou architekturu té doby přímo typické.
Interiér muzea, které je nejstarším a největším v celém Pákistánu, citlivě nabízí velkorysé prostory, v nichž vynikne krása a hodnota vystavovaných artefaktů.
Bank Al-Falah Tower
Moderní budovou, která ukazuje Karáčí v jiném než jen historickém světle, je Bank Al-Falah Tower z roku 2018. Ta má být vysoce funkční a efektivní a co nejpříjemnější pro používání zaměstnanci banky.
Bank Al-Falah Tower je vysoká 120 metrů a má 26 podlaží. Fasádu tvoří hliníkové panely a sklo, touto kombinací vzniká na pohled přitažlivý kontrast průhlednosti a pevnosti. Moderní architektura tu respektuje tradiční prvky té islámské, což se projevuje třeba ornamenty a geometrickými tvary.
Nejlepší galerie a muzea
Lok Virsa
Kulturní a umělecké centrum Lok Virsa (v překladu národní dědictví) je rozsáhlé etnografické muzeum v Islámábádu založené v roce 1974. Zdejší expozice se věnují umění a řemeslu z oblasti celého Pákistánu a poukazují i na etnicitu země. Součástí centra je také objemná knihovna a nezřídka se tu konávají kulturní a vzdělávací aktivity, které dávná umění a řemesla přibližují mladým.
Národní muzeum v Karáčí
V Národním muzeum v Karáčí najdeme významnou expozici zaměřenou na historii země, jejíž součástí jsou klíčové nálezy z Harappy a Mohendžodara a sbírka předmětů z nejstarších civilizačních center nebo největší pákistánská kolekce historických mincí.
Muzeum funguje už od roku 1950 a dnes ho najdeme v budově o 20 let mladší, která svými prvky odkazuje na tradiční islámskou architekturu.
Národní mauzoleum v Karáčí
Národní mauzoleum v Karáčí z roku 1971 je pro Pákistánce velice symbolickým místem. Spočívá v něm totiž tělo zakladatele státu, Muhammada Alí Džinnáha. Mauzoleum je obklopeno krásnými zahradami a jeho bílá fasáda je vkusně zdobena architektonickými prvky islámského stylu. Hlavní budova je vysoká 43 metrů a má půdorys pěticípé hvězdy.
Archeologické muzeum v Péšávaru
Máte-li rádi zkoumání historie – lidově řečeno – do morku kostí, určitě vás uchvátí Archeologické muzeum v Péšávaru, v němž se setkáte s kolekcí umění Gandháry včetně nejstaršího vyobrazení Buddhy. A tím to rozhodně neskončí. Uvidíte tu i slavný relikviář krále Kanišky, sbírku islámského a perského umění, sbírku etnografických předmětů z kmenových území Pákistánu, a to včetně tajemného kmene Kalašů, jehož členové mají být údajně potomky vojáků Alexandra Velikého.
Přírodní krásy a zajímavá místa
Karákóramská dálnice
Vysokohorská silnice, jež vznikala mezi lety 1959–79, je jedním ze zdejších symbolů. Spojuje pákistánské město Abbottabad s čínským městem Kashgar. Dálnice dlouhá 1 300 km prochází náročným terénem s mnoha horskými průsmyky, včetně toho nejvyššího průsmyku určeného pro silniční dopravu na světě.
Při budování dálnice bylo nutné vytěžit tuny hornin, postavit mosty a tunely a v rámci možností ji bezpečně vést nejen průsmyky, ale i podél nebezpečných skalních srázů, lavinovými oblastmi a hlubokými údolími. Díky této úctyhodné práci se zlepšilo spojení mezi Pákistánem a Čínou, což napomohlo rozvoji celé oblasti.
Daman-e-Koh
Skvostné vyhlídkové místo přímo nad pákistánskou metropolí nikdy nezklame. Jde o malebnou zahradu v kopcovité krajině nad Islámábádem, která vyloženě vybízí k odpočinku a třeba i pikniku. Na ty sem mimochodem rádi jezdí i místní.
Oblast Kašmíru
Pákistán, to je spousta nádherné přírody, kterou by byla škoda neprozkoumat. Patří sem i oblast Kašmíru, historického území a bývalého knížectví v Himálaji, které dnes spravuje nejen Pákistán, ale i Indie a Čína. To může být zdrojem nepokojů, na kráse přírody to ale vůbec nic nemění. Kašmír ročně navštíví milióny turistů z celého světa, kteří si chtějí užít pohled na vysoké hory, skalnatá údolí a průzračnou vodu v řekách.
Solné doly Khewra
V Pákistánu se nacházejí druhé největší solné doly na světě – jsou to právě solné doly Khewra na náhorní plošině Potohar. Odsud pochází slavná růžová himálajská sůl.
Průmyslová těžba probíhá v dolech, které byly objeveny při výpravách Alexandra Makedonského, od roku 1872. Uvnitř dolu jsou k vidění historické průmyslové vláčky, mešita postavená z růžové soli nebo palác zrcadel s ohromným množstvím solných krystalů na stěnách. Odhaduje se, že v doly ukrývají 82–600 miliónů tun soli.
Uč-Šarif
Osada Uč-Šarif pamatuje Alexandra Makedonského – byl to právě on, kdo ji tu založil. Dodnes je typickou ukázkou zemědělského sídla v povodí řeky s jednoduchými políčky, na nichž se pěstuje proso, len, bavlna, pšenice, cukrová třtina a nechybí datlové palmy. Ze zvířat se tu pak chovají hlavně kozy a zebu.
Zdejší domy stále vypadají jako v dávných dobách – postaveny jsou z vepřovic a říčního jílu, mají plochou střechu a malý dvorek.
Tato vesnice byla důležitým centrem islámské učenosti a kultury a byla domovem mnoha významných učenců a filozofů. Nacházejí se tu jedny z nejvýznamnějších islámských svatyní v Pákistánu.
NP Kirthar
Druhý největší národní park v Pákistánu zaujímá více než 3 087 km2 a založen byl v roce 1974. Hornatá oblast s vegetací savany je domovem takových zvířat, jako je leopard, hyena pruhovaná, vlk indický nebo jezevec medonosný.
NP Hingol
Národní park Hingol vznikl v roce 1988 a zaujímá 6 100 km2, je tedy tím největším v zemi. Jeho součástí je šest odlišných ekosystémů a jedinečný mezi pákistánskými národními parky je tím, že zahrnuje i poušť a pláně. Svůj název získal park podle řeky tekoucí podél břehu Arabského moře a jež je domovem velkého množství vodního ptactva.
Turisty sem přitahují hlavně skalní útvary, ale okouzlující jsou i zdejší písečné duny, hory, údolí a místa na pobřeží. Žije tu spousta vzácných a ohrožených druhů, jako jsou perličky, krokodýli, velryby nebo delfíni, kteří do vod v národním parku migrují z Arabského moře.
Jídlo
Pákistánská kuchyně je pro našince exotická, tím spíš ji ale doporučujeme ochutnat – v takové míře, v jaké je vám to komfortní. Z typických pokrmů můžeme doporučit například biryani – rýžové jídlo podávané s masem, zeleninou a kořením, které je mimochodem jednou z nejoblíbenějších dobrot v zemi.
Další pochoutkou je kebab – ten samozřejmě znáte od nás, zdejší kebab je ale úplně jiná liga. Zmínit musíme také haleem, hustý pokrm z mletého masa, obilovin a koření, nebo nihari, hovězí maso v kořeněné omáčce podávané s chlebem nebo rýží.
A pokud se vám zachce ochutnat i nějaký ten nápoj, pak doporučujeme lassi. Jeho základem je jogurt, úžasné kouzlo pak vykoná kombinace vody, cukru a koření.
Nakupování
Tipy, na suvenýry
V Pákistánu seženete úplné skvosty, které vám vždy spolehlivě připomenou báječný čas, který jste v zemi strávili. A stejně tak vnesou atmosféru arabského světa kamkoli, kam je suvenýr věnujete.
K nejpopulárnějším, nejkvalitnějším a nejtrvalejším suvenýrům patří krásně zdobená keramika – především mísy, vázy a talíře. Stejně dechberoucí jsou šátky a šály z hedvábí a bavlny, které se tu ručně tkají a jejichž zdobení vám jistojistě učaruje. Těm, kteří rádi vaří, určitě přivezte zdejší voňavé koření – třeba kurkumu, kardamom, koriandr nebo chilli.
Ceny v zemi
V Pákistánu se platí pákistánskou rupií. Platí, že je 1 PKR = 0,076 CZK (1 CZK = 13,11 PKR).
Menší jídlo: 50–150 PKR (do 12 CZK)
Větší jídlo: 500–1 000 PKR (do 76 CZK)
Láhev vody (1,5 l): 22 PKR (do 2 CZK)
Bochník bílého chleba (0,5 kg): 104 PKR (do 8 CZK)
Mléko (1 l): 157 PKR (asi 12 CZK)
Sýr (1 kg): 918 PKR (asi 70 CZK)
Jablka (1 kg): 249 PKR (asi 19 CZK)
Levnější ubytování: 200–500 PKR (do 40 CZK)
Ubytování vyšší třídy: 1 000–1 500 PKR (do 115 CZK)
9 nejznámějších Pákistánců všech dob
I mezi Pákistánci najdeme celou řadu významných osobností, které jsou nebo byly důležité nejen pro samotnou zemi, ale i pro svět.
Muhammad Ali Jinnah, zakladatel Pákistánu, jeho první prezident.
Líákat Alí Chán, první pákistánský premiér.
Malala Yousafzai, aktivistka za práva dětí, nejmladší nositelka Nobelovy ceny za mír.
Abdus Salam, fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1979.
Aitzaz Ahsan, právník a politik, jenž se angažoval například v hnutí za nezávislost Pákistánu.
Allama Iqbal, básník a filozof, jenž se rovněž účastnil aktivit za nezávislost Pákistánu.
Abdul Sattar Edhi, jeden z nejvýznamnějších humanitárních pracovníků v historii země.
Benazir Bhutto, první premiérka v dějinách Pákistánu
Sharmeen Obaid-Chinoy, pákistánsko-kanadská žurnalistka, nositelka dvou Oscarů v kategorii dokumentů
Doporučené zdroje
Zajímá vás o Pákistánu více? Zapátrejte v knihách nebo zhlédněte filmy, které se v této zemi točily, či cestopisné dokumenty.
Knihy o Pákistánu v ČR
Jan Marek – Pákistán (2002)
Piotr Balcerowicz – Pákistán: Dějiny, společnost, kultura (2008)
Nejznámější filmy z Pákistánu
Pakistan's Hidden Shame (2010) – dokumentární film BBC
The Reluctant Fundamentalist (2012)
A Wedding (2016)
Pari (2018)
Joyland (2021)
Cestopisné dokumenty
Pakistan’s forgotten civilization (DW Documentary)
Pakistan: The Valley of the Immortals | Deadliest Journeys